Deo gracias. Dílo je dokonáno. Toto jsou slova P. Kentenicha, která pronesl v lednu roku 1968 k prvním rodinám Institutu, když mu přinesly představit první nástin Rodinné knihy, základního dokumentu, podle kterého je život Institutu utvářen. My si můžeme tato jeho slova vypůjčit. Stejně jako tehdy není hotovo ještě vše, ale většina podstatného je již za námi a Cesta manželů stojí. Stojí jednotlivá zastavení. Tedy prozatím ještě bez plastik, které “zrají”, schnou a vypalují se, ale pokud nějaké další neprasknou při vypalování nebo montáži, vše bude do pouti hotovo. Je zbudována cesta mezi zastaveními, upraven a vyčištěn les od náletů, kterým cesta vede, dosypán štěrk a provedeny opravy na vlastní cestě. Cestu manželů, tedy její část, poškodily nedávné intenzivní deště a tak bylo nutné se blíže podívat na její odvodnění resp. zabránění vodě v další destrukční činnosti. Ještě, že tak intenzivně pršelo ještě před druhou brigádou. Alespoň jsme mohli včas objevit většinu kritických míst...

To vše je to viditelné, ale ne nejpodstatnější. Daleko podstatnější je pro mne to, v jaké atmosféře jednotlivé brigády probíhaly a nejen ty, ale všechny přípravné práce. Bylo to opravdu společné dílo. Jednotlivé rodiny z Ligy, Svazu i Institutu je vzali skutečně za své. Práce na Cestě manželů byla pro mne obrovská škola. Škola ve vnímání rozdílu mezi dílem lidským a Božím. V pracovním životě vedu nejrůznější projekty, ale nikdy jsem se nesetkal s takovou ochotou, nadšením, iniciativou, ... Když bylo cokoli potřeba, stačilo jen zvednout telefon, poslat mail a začali se dít zázraky. Mohl jsem zažívat tu neviditelnou podporu modlitbou a to jak Panna Maria bere vážně náš dárek.

Díky Bohu, Panně Marii a Vám všem, kdo jste se jakkoli zapojili. Bylo mi ctí být s Vámi.

Marek Pur